Tkám a tkám své dumy sítě,
až i žít se zapomíná,
a co je to všecko, dítě,
nežli jemná pavučina!
Pavučiny nitky šeré
na zlaté se záři sloní,
ale vím, že sotva které
asi srdce chytím do ní.
Potrhá ji vítr v letu,
příští čas ji smete k zemi,
ale nechť – já tkám ji, pletu,
a co dál – to jedno je mi.
Tkám a tkám ji ze hlubiny,
někomu snad přec je stkána,
někdy trochou pavučiny
hluboká se zcelí rána.