Rád oči přimhouřím a potoulám se v snění
a potom vídávám v něm často, bezděky,
jak v slunci planete a v dusné tíze denní
skrz dlouhý tmavý les, ó, velké paseky!
To moře metlice jak nemělo by konce,
je všecka sežloutlá, jak padá na ni žár,
v ní s okem oblohy se chvějí modré zvonce,
a pozdě do noci zní cvrčků zpěv a svár.
Těch stromů titánů, jež trčely tu prve,
jen nízký pařez teď a kořen vzpomíná,
kol září jahoda jak kapka čerstvé krve,
a svěží kapradí svůj vějíř rozpíná.
Jak sama příroda by z lásky, snad i studu
tu ruky člověka ukrýti chtěla sled,
jež krásy nedbajíc, ni bolestí, ni trudu,
jen jeden nechala strom státi uprostřed.
Ten dlouho tady stál jak stařec mdlý a chorý,
jenž viděl, nepřítel jak do rodných pad niv,
zřel bídu, oheň, boj a marnou krev a vzdory,
vše padlo, na troskách on jediný zbyl živ.
A volá k sobě smrť a zvedá k nebi čelo
a prosí, rouhá se a klne v nebes dál.
Tu jednou nad krajem se celým náhle stmělo,
a zlomený kmen viz, jak blesk jej v půli sklál.