Co v útulném čistém domě tu se vystřídalo studentů, kdo sečte a kdo poví? když – třicet to let již bezmála –
zde majetná vdova zůstala po soudním kancelistovi. Bezdětná, stala se matkou všem a znala, jak čelit nemocem
i kdo se za kým fantí; a hoši to bývali veselí, leč ti, co u ní tu bydleli, vždy samí jen premianti.
Však na ně na všecky vzpomíná, než spaní přijde hodina, tam v kuchynky své šeru, když služky zbaví se nevzhledné
a na pohovku usedne svou z doby biedermeierů. Zvlášť nyní, co zuří válka ta, je neklidná tak, dojata –
ti drazí hoši její! A svíčku než zhasne a jde spat, vždy pročítá z novin seznam ztrát, a její ruce se chvějí.
A na mysli nejvíc tane jí ten hoch – byl školy nadějí a bystrá, vtipná hlava. A nikoho neměl; bez matky,
jak vděčně stisk ruku, obkladky jež kladla na skráň, když žhavá. Ni lístku neposlal. Raněn snad? Či odvlečen byl v dáli, jat?
Neb kulí sklácen již dravou? Ó, vzpomněl-li ještě naposled na její domek, mladých let zde v městě nad Otavou?
Dnes odpůldne zase chýlí skráň a vzpomíná a myslí naň. A den je zlatý a svěží, a oknem svit lije se zářící –
v tom kdo se to mihl ulicí a kdo to vykřik a běží? Ó, radostný dne! Ó, domove! Ach, jsou mi pěkní rekové
ti čeští poručíci! Zde tenhle jistě se nezachvěl ni v dešti kulí, ni v hluku děl, a nyní slzy má v líci.
On nikoho neměl a poznova kus našel sladkého domova u staré svojí bytné... Kdož čteš a chladný dále máš cit,
hleď lépe nežli já povědít, když cos tě za srdce chytne.
Cookies on Poetry Cove