Jsou staré tiché paláce,
jež po celý rok zavřeny,
a tráva svěží chytá zde
se kolem mezi kameny.
Ti, jichž tu visí znaku štít,
se honí cizím po kraji
a pro tu zem svou ani lid
už jiskry lásky nemají.
Tak paláce jak v zakletí
tu leží – srdce kamenná,
a zimním větrům odvětí
jen v starých klenbách ozvěna.
Však uvnitř v sálech, jak to mrav,
vstříc minulosti vane dech,
tam řada pánů, řada hlav
na začernalých obrazech.
V jich tváři vrásek tisíce,
a v oku jiskra ohnivá,
a pánů těžká levice
na jílci meče spočívá.
Ti pro tu zem svou trpěli,
ni v boji, jenž byl zoufalý,
ni před katem se nechvěli
a pro tu zem svou skonali.
A vnuk již nezná dědů kout
a nepozná ho do stáří –
snad že se bojí pohlédnout
těm starým přec jen do tváří!