Jak zpěvný pták i z dálných končin světa,
i přes oceán, který burácí,
rád v rodný kraj, zkad vylét’ za dnů léta,
se navrací:
Tak v naše město, v naše lesy, lány,
chtě po své práci najít oddech v nich,
jste vrátil se k nám, mistře milovaný,
na český jih.
Svět dal vám obdiv, slávu, velkých věno,
klad’ k vám své dary, pocty nejdražší,
v dvou dílech světa s úctou vaše jméno
se pronáší.
Sta vašich žáků je jak větru dutí,
jenž zvedá se až k prahor temeni,
a vaši sílu nese na peruti
a umění.
A slávou jich i vaše sláva roste,
v nich svého žití zříte trofeji,
a oni mladost věčnou, bohů hoste,
vám vracejí.
Tak požehnání pro vás má jen sudba,
červánků růže sází na váš sníh,
co zní k vám, vděčnost, obdiv je a hudba
strun nesčetných.
Co my vám dáme? Ach, jen lásku vřelou,
svůj stisk a náruč, ticho k chvíli dum,
těch našich lesů krásných klenbu ztmělou
a jejich šum.
Ten vlídný, zlatý úsměv všeho kraje,
chlad vln, kde v slunci září Otava,
a radost polí, obilí když vlaje
a dozrává.
To vše k vám mluv zde chvějícíma rtoma,
k vám každá sněť se vztahuj jako páž,
vše pozdravuj vás, šeptej, že jste doma
a že jste náš!
Ó, buďte zdráv nám! Co je jiným stáří,
vám jeseně buď snivé jenom vděk,
a nebe ať vám plné jasu září
a housliček!