Když zranili tě srdce do hlubiny,
sám skryješ se a jsi jen se svým bolem;
leč když pak vyjdeš, rozhlédneš se kolem –
co stalo se to jenom? Svět je jiný.
Je jiný, divně cizí ti, ač viny
sám necítíš. Jdeš jako pustým dolem,
jak po palouku vyprahlém a holém,
a lhostejný tak k všemu, v tváři siný.
Zas jedno z pout těch, která duši tvoji
s tím celým světem od mladosti pojí,
se přetrhlo ti v posledním tom hoři.
Tak z proužku země, jenž ční do vln, boří
se po kuse kus, trhá v bouřném boji,
až jednou ostrov sám tu v šírém moři.