Zapadlé hroby, kříže, jež se chýlí –
již dávno se tu, dávno nepohřbívá;
zeď pouze zbyla, čtverec její bílý,
a staré lípy, na nichž ptáče zpívá.
Však dávno jsou již vyvrácena vrata,
a kazatelna hnije z prken sbitá,
a na pomnících jména mrtvých zlatá
rzí ožrána neb deštěm dávno smyta.
A všecko kolem zarostlo již travou,
a plevel bují tu, jak se mu líbí,
jahoda plá tu kapkou krve tmavou,
a v pozdním létě vyskočí zde hřiby.
Ó, smutné trosky lidské cti a pýchy!
Jdu, nohou hustý rozhrnuji plevel,
a jako dávno mrtvých hovor tichý
zní starých lip a bujné trávy ševel.
Jdu kolem zdi a spřádám dumu mnohou,
co bolesti, co vin ta tráva kryje –
v tom náhle šust! a zrovna u mých nohou
se mihla býlím vyplašená zmije.
Jen zamihla se čára její křivá
a zmizela, a ticho kol zas všade.
Což stále ještě, stále ještě zbývá
jed z lidských srdcí pro tvůj zub tu, hade?