Olivy v Davanzu

Ač jaro rozžalo v travinách květ a nohy zve do tanců, ó, jakou to smutnou pohádku šumějí olivy v Davanzu!

– Nám s větví viselo – pár to jen let – tak příšerné ovoce, že dosud se chvějem hrůznou tou vzpomínkou do dne i do noce.

Tam kdesi na sever daleko zem, kde tyrana pod patou mřel v okovech národ, neměl však odvahy smést tu tíž proklatou.

Leč když jej tyran pak do války hnal a vděk měl být – pohana, ó, ký div, že mnohý z národa přeběhl zlomit moc tyrana.

Než, běda, některé za boje jal zas tyran v své zajetí a dal je pak zvěšet na šíjích oprátky, našich zde do snětí.

Ó, co teď slyšíte, není jen šum, jak v listí van zalít by, to jejich je pozdrav daleké otčině, pozdrav a modlitby.

To ston je mroucích a kletby to hlas všem trýzničům národa a prosba: Nás také si vzpomeňte doma tam, až přijde svoboda! –

Ač jaro rozžalo v travinách květ a nohy zve do tanců, ó, jakou to tklivou pohádku šumějí olivy v Davanzu!