Odletěl slavík pootavských lesů
do krajů, z kterých návratu již není.
Kraj všecek v bolu zachvěl se a v děsu,
a větru znělo táhlé zaúpění:
„Zvěst nejsmutnější na perutích nesu!“
Chlad ještě u nás vál, když počal pěti,
a smutno, pusto v našem háji bylo,
vtom slyš – toť trylek, a teď druhý, třetí,
to v jeho hrdle se to zaperlilo,
a za písní už píseň zpěvná letí.
Tu naslouchala řeka, bor i nivy,
strom pučel, květy budily se ze sna,
teď druzi jeho vpadli mlčeliví,
až celý háj byl jedna píseň plesná,
a nad všemi se jeho zpěv nes’ živý,
A jak šla leta, jiní umlkali,
a odletěli mnozí do daleka,
jen on pěl stále plesy své i žaly,
lkal, jásal, horlil, píseň jeho měkká
jak prška květů je, jak proud se valí.
Teď odletěl... A den se zdá tak tmavý,
a celý háj jak byl by náhle oněm’.
Kdo zazpívá teď večer u Otavy,
kdo vypěje niv našich krásu po něm,
kdo mladá vznítí srdce, zvedne hlavy?
Kdo duši našich krajů porozumí,
kdo vypoví nám v jásotu i vzlyku,
čím zvoní zdroj a les i řeka šumí,
stesk modrých hořců, něhu srdečníků,
kdo líbezné jak on zná spřádat dumy?
Les truchle stojí bez hnutí a hlesu,
jen „Miláček náš nejde!“ šepotaje,
„Král zhynul nám!“ lká ptáče místo plesu.
„Kam odešel náš pěvec?“ vzdychly kraje.
Odletěl slavík pootavských lesů...