Tak vášnivě a s divou chutí
se ve svou práci řítím teď,
jak voják, který na vzkřiknutí
se v nepřátelskou vrhá zeď.
Nic míň než jak ten voják prostý
když zřetelně mu praví cit,
že, spáleny-li vzadu mosty,
pak nezbývá nic než se bít.
Ten neptá se již, proč se bíti,
zda pro kořisť či odvetu,
zda bude stát to krev a žití,
jde, úsměv mužný na retu.
A v tomto divém odhodlání
již srdce není slyšeti,
je volno mi a klid se sklání
zas po čase v mé objetí.
A necítím již bolesť svoji,
jsem při práci, jsem při práci,
vždyť i ten voják, dokud v boji,
sám necítí, že krvácí!