To byly zvláštní oči,
to byly oči divné,
a vzpomínka mi na ně
tak náhle v duši živne;
v nich nebyl půvab skvělý
ni žár, jenž láskou chvátí,
ty oči jak by chtěly
se vždy jen něco ptáti.
V nich nebyla ni bolesť
a nebyla v nich výtka
a ani tichý úsměv,
vždyť smála se tak zřídka;
ty oči v stínech řasy
jen ptaly se, ne, chtěly
se ptát, a na co asi
snad samy nevěděly.
A jestli věděly to,
pak zeptati se bály,
snad nenalezly slova
a hledaly je v dáli,
snad nenašly zrak vřelý,
v nějž důvěrně se hledí,
snad na to ptát se chtěly,
nač není odpovědi.
A více nevím o nich,
však pohled jejich cítím
a myslím, že se ptáti
tak chtěly celým žitím;
až led když bylo líce
a anděl bylo děcko,
pak neptaly se více,
neb věděly už všecko.