Ve starém chrámě, šerém refektáři
vždy obraz – mnich tam zavede tě lysý -
jenž v rámu sešlém zčernalý tu visí
jak v polotemna, v polostínu šláři.
Vše ztemnělo: kraj, nebe, postav rysy,
zrak o smysl se s fantasií sváří,
a ze všeho, co plálo na něm kdysi,
pár zbylo pouze bílých svatých tváří.
Ó, jak mi zčernal též ten obraz světa,
jejž maloval jsem sobě v máji žití,
za dlouhá muk a klamů plná leta!
Kde víra moje a kde snové jemní?
Pár drahých tváří z temnot ještě svítí,
leč chvím se, chvím, kdy také ty se ztemní...