Už nedočkala do jara
a v kořist padla toporu
ta krásná alej prastará,
jež od vsi spěla ke dvoru.
A jen ten starý buk tu zbyl
přes příkazy a zákony,
to že naň někdo pověsil
obrázek bledé Madonny.
Tu lásky hvězdu, lásky vzor,
jak ze vděčnosti, v ples a žal
a v lásky sen a hru a spor
že strom ten často šepotal
A já, když sny se zachvěji,
že záhy padnu v náruč tmám,
na starý strom ten v aleji,
na starý strom ten vzpomínám.
To že jak jemu na kmeni
mně v duši svítí bledá líc,
své oči v lásky zachvění
tak věrně ke mně vzpírajíc.
Snad Smrt, až ke mně přijde sem,
se zahledí v ně kolikrát,
a dál jdouc, řekne s úsměvem:
Ten strom necháme ještě stát!