O žádnou milost neprosil jsem dosud,
co život nes’, jsem bral, klid na svém čele,
a kdekoli jsem potkal tvrdý Osud,
my do očí vždy pohlédli si směle.
My do očí vždy pohlédli si zpříma,
jak sluší těm, kdož meče svoje kříží,
a vzdor můj starý z polovice snímá
už s beder mojich žití každou tíži.
Však tebe zřím-li, duše moje, časem,
jež tolik už jsi v žití vytrpěla,
s tím vlhkým okem, nalomeným hlasem,
jak v nové tíze skláníš úběl čela:
Tu hrdost taje, vzdoru zeď se řítí,
jak náhlá bolest otřásla jí prudce,
a je mi, jak bych vstáti měl a jíti
a před Osudem sepnouti měl ruce.