Když jdeme spolu v slunné chvíli ranní
zlatými poli čistou pod oblohou,
tu každý klas, jak dvorně když se klaní,
křů listy chví se, že se tknout tě mohou.
Když loukou jdem’ – je na sta květů na ní –
roj motýlů kol krouží chvíli mnohou,
květ bílý padá vlas ti na havraní,
a jiný šťasten pod tvou zmírá nohou.
Vše jak když zná tě, miluje a tuší,
co dobroty ti, lásky dříme v duši
i k člověku, i ku květu a zvěři.
Ó, nakloň již svá ústa k mému sluchu!
Vím, vše co kolem tajno mému duchu,
to příroda že srdci tvému svěří.