Vidím ptáka, který k písni stvořen,
o zrnko se rváti – skřek a šum!
Ptáku, ptáku, zkrvácen a zmořen
nepozvedneš křídel k nebesům!
Od člověka až po malé ptáče
vše se rve a bije o svůj chléb
síly vzpruhou, s divou chutí rváče,
jenž se vrhá v davy hluch a slep.
Chtěj či nechtěj – musíš se tu bíti,
strhne tě to jako vlny v proud
a teď zápas o tu trochu žití,
o sousto i o svůj teplý kout!
Chléb, ó chléb! To neskonalé heslo
denně letí přes ten celý svět,
láska, touha, vše by výš tě neslo,
ale chléb tě vrací zemi zpět.
Myslím, jak vždy četa snílků řídla,
po druhém jak jeden pad’ a kles’,
zápas o chléb schromil jejich křídla –
kde jste, ptáci ztracení, ó dnes?