Jak ironicky zní to: Nový svět!
Pod paláců a hradu majestátem
pár křivých ulic, nízkých domků vzhled,
podšívka hrubá drahým pod kabátem.
Ty tmavé schody, úzké, dřevěné,
ta malá okna, na nichž květy září!
Když kolem nich jdeš – kdo jich vzpomene? –
pár uzříš bledých, umořených tváří.
Jak ticho, pusto! Ulicí jdeš sám
a echem znít jen slyšíš kroky svoje;
tu a tam se děti sešly k tichým hrám,
a někde zvučí z domků šicí stroje.
Zde mrtvo, ticho jako před lety,
ni ruch, ni vír... spí starých domků řada,
sem jenom tichem s věže Lorety
ta tajemná hra zvonků někdy vpadá.
A šerem z blízkých mračných kasáren
tu večerka jen v tiché noci kráse
do koutů, spleti oprýskaných stěn
tak tesklivě a smutně rozléhá se.
A přec se zdá ti, že ten každý dům
svým klidným rázem chce tě pouze klamat,
že za každou tou stěnou, plnou dum,
hřmí vášeň, křičí plno lidských dramat!
Snad v noci teprv, v jejím mlčení
se bídy výkřik odtud k nebi valí
přes stíny zahrad, příkop jelení,
kde nocí kdys lvi Rudolfovi řvali.