Jak byl by zmládl celý boží svět.
Mez byla žlutá, strom byl jeden květ,
tam hloh, tu višně, a když přišla ves,
tu zevšad bylo cítit modrý bez.
Vždy dál a dále vidět bylo v pláň,
jíž lesné pásmo lehlo zrovna v skráň,
jak modrá vlna táh’ se jeho pruh,
a ona chtivě ssála ostrý vzduch.
Kočár jel rychle, všecko létlo zpět,
hned pole, luh a draha, cesty hned,
teď dvůr, teď víska, ale vše jen mžik,
co zaštěk’ pes a zved’ se dětí křik.
A nyní zámek spatřil očí chvat,
měl rudou střechu, bílých oken řad,
v stromoví starém dopola byl skryt,
hle, nový domov – jak se nezachvít?
Ach, nový domov! A co čeká v něm?
Povinnosť služky s věčným neklidem,
snad rozmar pánů, hanba, ostří slov
za skývu chleba a za teplý krov.
Tu zvážněla a zbledla její líc.
Však vlaštovky dvě jásaly jí vstříc
jak pozdrav štěstí, volnosti sám dech –
ó, kéž to všecko mají na křídlech!
Ach, nový domov! – drahý tichý kout,
své práci žít a děcku přivyknout,
či zas – a záhy – vracet se tu zpět,
a před sebou mít zase širý svět?!
A vlaštovky jak táhnou v chladu i čas,
kdes v dáli hnízda nová hledat zas,
vydány mrazu, bouřím, vichrům, tmám,
jít – kam, ach, kam? – to ví snad Bůh jen sám!