Nový rok, toť nová naděj,
nová záře v stín a chmuru!
Zanech lkání, srdce, raděj
pozvedni se do azuru!
K slunci zraky, s čela mraky,
číše vzhůru!
Vzhůru číše! Ať to zvoní,
ať se útrap zapomíná,
ať je líp zas nežli loni,
kdejaká dlaň hne se líná,
zlo se boří, v žilách hoří
oheň vína.
Proto jsme si stát svůj vlastní
vykoupili krví, žely,
abychom v něm žili šťastni,
abychom jej rádi měli,
ne by půtkou, vášní prudkou
chvěl se celý.
Není vše, jak být by mělo,
však to všichni dobře víme,
ale chabě klonit čelo?
Za rok nestál’s, pyšný Říme!
Jen ať v hrudi cit se vzbudí,
jenž tam dříme!
Ještě mnohý mezi námi
cpe si břicho své i měšce,
modly zisku staví v chrámy,
druh co v práci strádá těžce;
výš se plazí, zlato hází
mody kněžce.
Dost jich ještě, kdo jen touží
zasednouti k plné míse,
tučné kapry loví z louží –
Národ? Jen když sami stkví se,
v aureole hlavy holé,
témě lysé...
Vzhůru číš! Pryč mraky tmavé,
ať to zvoní samým plesem,
housenky ať všecky žravé
pošlapem a s větví střesem,
by vše kolem kvetlo polem,
sadem, lesem!
Nad sobectví, prospěch strany
stát a národ ať nám svítí,
v srdcích ten cit pohrdaný
ať se znovu v plamen nítí
a nám plane v rozervané
vlnobití!
Vzhůru číše! V divém víru,
v kterém zlobné ječí skřeky,
stát náš buď vždy výspou míru,
ozářenou všemi vděky,
máj v ní vítej, národ zkvítej
na vše věky!