Park se stmívá, noc je tichá,
stezky plny měsíce,
ptáci dřímou, listí vzdychá,
na nebi hvězd tisíce.
V letní vlahou noc se lije
a s ní splývá po šíru
dlouhá, toužná melodie,
stlumený hlas klavíru...
Pojď ty, jež máš duši plnou,
jasný vyjdi na balkon,
měkkou letní noci vlnou
nech se nést jak teplý tón.
Rozepni jí náruč svoji,
celá se své touze vzdej –
v dálce blýsklo, v zlatém roji
světlušek se míhá rej.
V duši tvou se z noci shrne
plno vábných modrých snů,
vznese ji to po stříbrné
chvějné niti paprsků.
Kamsi výš a výš a výše
v říši míru, lásky svět,
a ty skloníš hlavu tiše,
jak tam venku spící květ.
Těžké kapky v lehkém kmitu
padnou náhle na dlaň tvou;
nezvíš, zda to slzy citu
nebo rosné perly jsou...