Abys měl bolesť svou, abys měl smutné dni,
abys měl dlouhou noc – v tom ti svět nebrání;
nežli tě uloží, na věky zabední,
můžeš si hlavu svou skládati do dlaní.
Může tě mraziti – svět ti to dovolí,
choď si i po luhu nadějí zdupaném,
může tě páliti na prsou cokoli,
cokoli může tam ležeti balvanem.
Ano i slza ti stékat můž’ po tváři
krůpějí pryskyřnou, vytrysklou ze stromu:
zaboř jen hlavu svou, přitiskni k polštáři,
a jen to neříkej, proboha, nikomu!