Tmavá noc je, tmavá, tmavá,
meluzina v kamnech skučí,
přemítáním těžká hlava
klesá tobě do náručí.
Shrň své vlasy přes mé čelo,
usnu tobě na rameni,
utonu, kdy vše se stmělo,
v bezdném moři zapomnění.
V zapomnění světa hoře,
na ty bouře, rány, žely,
jakoby se vlny moře
nade mnou již uzavřely.
Jakobych tam (a ty nežel!)
na dně moře ve hluboku
bez pohnutí ve snách ležel
na tisíce dlouhých roků.
Tak aby, až ze sna proudu
vytrhne mě dlaň tvá bledá,
zdálo se mi, že již k soudu
mě to bílý anděl zvedá.