Nevolej z duše vzpomínky,
ó, nevolej je z duše ven
a nech je spát jak kamínky,
jež hodil’s do těch vodních pěn!
Jen zavoláš – jak duchové
se zvedá cos a vstává již,
a plno jich je v síni tvé,
kam oko plaše obrátíš.
Ty bledé tváře zemřelých,
ty oči, žitím sklamané,
ty rty, jež rtů se dotkly tvých
v ten čas, kdy srdce zaplane!
Ten dlouhý pohled, prach a troud,
ty dávné snahy, mladé sny,
jež sám jsi nechal uvadnout
jak ve knize květ od vesny!
Já zavolal a chvěl se sám,
mou duší táhl stínů řad.
Ó, stíny, stíny, pokoj vám
a jděte, jděte, jděte spat!
Ó, jděte ve hvězd zákmitu,
ó, jděte, již se zvolna dní,
zde vemte ještě slzu tu,
je beztoho má poslední!