Vzpomínek živých věčná lampa hoří,
a srdce zvon je, který volá v chrám,
než nové jitro zlatou vzplane zoří,
pojď, duše moje, k tichým modlitbám.
Zde u té rakve ještě poklekněme,
než počnem’ žití svého nové dny,
tu naše touhy dřímou navždy němé,
našeho mládí nesplněné sny.
Tu poslední noc buďme ještě s nimi
a z ticha važme ve svém mlčení,
co v nich nám vzaly přešlé dlouhé zimy,
co bylo krásy v jejich plameni.
Pak osušme si rychle oko v pláči
a vyjděm’, mrtvou, nepohnutou líc,
jak člověk, který proto pevně kráčí,
že nemá, co by ztratit mohl, víc!