NOČNÍ HOST.

Noc únorová, ticho v celém domě. Sám při číši a knize dál tu bdím. Jak unáší to a jak zvučí rým, hned šepce to a hned zas duní hromně!

V tom zdá se mi, jak čet jsem rozechvělý, jak by se dvéře samy otevřely a někdo vstoup’. Než neslyšel jsem kroku. Postava starce v tmavém haveloku,

vlas stříbrný, knír na bradu až padá, na čele vrásky, hojné rýhy v tváři, leč jako modré hvězdy v šerá lada dvě oči vlídné, krásné tiše září.

Ó, mistře, tys to! – vyskočil jsem v ráz – to’s hodný, že jdeš ke mně na návštěvu, však právě čet jsem v knize tvojich zpěvů a slyšel v duchu lahodný tvůj hlas.

Pojď, odlož, sedni – to mám radost věru, než promiň, prosím, žena spí i děti; nu, budem sami spolu rozprávěti, čas dlouhý dost, než hvězdy zblednou v šeru.

Ty usmíváš se? Bože, to jsem rád, že zas tvé dobré oči vidím plát! A že tak lehce oděn jdeš v tom chladu a takovou až dálku – s Vyšehradu!

Což, šetřit se, nechápal’s nikdy dost! Co noc ti byla a co kouzlo spánku, když věštím okem hleděl’s do červánků a zval k nám máj, olympských bohů host?

Přenášel’s hory – velkou svojí láskou a zmáhal věrou titanskou jsi tíž; však za to nést ti dali těžký kříž a často raněn surovou byl’s cháskou.

Leč nyní, víš – je to už čtvrtý rok – psi zalezli, ztich závistník a sok; jak v mlhách vrch tvé slávy stále roste, hvězd samých jeho dotýká se témě,

a na sta jich teď znovu vždy a po sté v hloub jeho sjíždí, v slují jeho spleť, a kde dřív všecko mračilo se temně, zří zlata lesk, zář stalaktitů teď

a na tisíce třpytících se hlatí. Zmlk’ pomlouvač, dav žasne, zhroucen vztek. Ty usmíváš se? – pravda, tys to řek’: „Ne člověk – světu básník zbude pouze,

co uštklo jej, zmij závist, čubka nouze, vše zmizí, vichr bude v prázdno váti prach jeho nepřátel – však on se vrátí.“ A tak se’s vrátil – ano, tys to děl.

Než, Bože můj, jsem pěkný hostitel! Zde cigaretty, prosím – dobře vím, jak rád jsi, nové když jsi tvořil světy, jak v mlhy Bůh se halil v modrý dým

a sladkým jedem tišil duše hněty. A zde – leč odpusť – žena šla už spat – já nenadál se – hledat bezvýsledné: už musíš se mnou pít dnes z číše jedné,

nu, budu za to pilněj dolévat. Však víš, jak mnohou noc jsme pili spolu v tom úzkém kroužku přátel srdečných a jak jsi vpadal v radostný náš smích

a zapomínal na balvan svých bolů. Dál schůzky ty, jen místo tvé je prázdné, a co nám chybíš, drahý příteli, teď nebýváme již tak veselí,

a časem hovor povážlivě vázne. Jen na tebe tam v hospůdce té známé vždy, stále stejně, vroucně vzpomínáme. Jsme zachouleni všichni do svých ulit,

starostí kouli vlečem ze dne ke dni; vždyť znáš to sám, jak moří trudy denní, a tak smích, humor – Bůh sám ví, kam ulít’. Leč když tak někdy zbloudí přece zas

k nám radost mžik a tryská z číše vinné, tu nám, jak bys byl vešel mezi nás, a zrak se maně k tvému místu šine. Ty usmíváš se? – Bože, to jsem rád,

že vidím zas tvůj milý úsměv plát! A víš-li pak – ó, jistě také víš, že Karel* též už nechodí v náš kruh, tys měl ho rád a byl to milý druh,

a v jakous mlžnou odešel nám říš. A nezbyla tu po něm verše řádka, snad spálil vše, snad nepsal – Bůh to suď: květ kdos mu zlomil, a tak zavřel vrátka

a nechal zpustnout sad a zprahnout hruď. Tak za listem list zvolna opadává, náš poesie strom již skorem holý; pár listí tu – leč jedna bouře dravá

je může smést a rozvát po všem poli. Než co v ten klid, jen zdánlivý, strom vnořen, se jistě stáhla míza v jeho kořen, a v pravé chvíli, za slunce a deště,

ta do všech cév a větví počne stoupat, sta, na tisíce nalije se poupat tak jako dříve, ba snad více ještě; mrak listí zhoustne, a strom celý vzplane

jak v ohni květů krásy nevídané. A s větví všech v svět bude šířit dech, a tisíců se písní šumný příval s nich počne řinout v ladných akkordech

všech not a tónů, jak tys rád to míval. Ty usmíváš se, mhouříš milý hled? Sám strom ten pěstil’s přece tolik let. A národ náš, víš, cítí nutnost shody

po mnohé rvě tak pusté a tak plané; ty údy jeho bědně rozmetané již pojí v tělo krůpěj živé vody. Již druhu druh v hruď nemá vrážet dýku,

dlaň stisknout dlaň má v svorném jednom šiku. Teď poletíme radostně, jak s česla se rozletují včely v květný luh, a tupit druha nebude již druh

pro odstín čapky nebo pouhá hesla. Ty usmíváš se, říc’ chceš, přece jen že nebyl marný „Hlasů v poušti“ sten? Ne, nebyl marný. Učil lásce k rodným

a úctě k práci, vedl k cílům shodným a srážel k bratru napřažený kyj... Leč noc se krátí. Prosím, mistře, pij. Co nejdříve již počnou blednout hvězdy

a den se bude šeřit v jitro zlaté. Ó, kdykoli je vítám, pomním vezdy, jak tys mu zpíval, ve své mysli vzňaté v sen o něm velký znovu vždy se hroužil,

jak v dějin zkazce zřel’s je v zákmitu a jak’s je volal, nechť se stín kol ploužil, to jitro lidstva, úsvit úsvitů. Ty usmíváš se? – Ne, ne, neusmíváš,

ty kloníš hlavu, smutně jaksi kýváš, tys zastřel tvář si, rty ti zkřivil žal – můj Bože, mistře, ty se’s rozplakal – – –