V Krumlově pod hradem, vzpomínám dnes,
nemoh’ jsem usnouti v půlnoční čas,
sotva že spánek mi na víčka kles’,
vzbudil mne hodin vždy dunící hlas.
Měsíc plál v úplňku, modrý se lil
přes štíty zubaté, přes křivky střech,
z hluboka řeky zněl šumot a kvil,
hodin hlas chvěl se tak ve starých zdech.
Bylo mi, jakoby z přelétlých let
zbyl tu v nich jediný domácí zvuk,
po rodu vymřelém, který tu kvet’,
po dědech, které už zapírá vnuk.
Ostatní zapadlo, zapadlo v rum,
na hradě – není, ach, naše to krev,
pod hradem cizota, hlahol a šum,
mluvy kde domácí tratí se zpěv.
Vy, již tam ve chrámě dřímete sen
pod tvrdým kamenem, růže kde znak,
jistě, když zbudí vás některý den,
rádi zas k novým snům přimknete zrak!
Co jen v těch hodinách, co jen to jest,
co mě tak dojímá zase a zas?
Je to v nich výčitka? pohádka? zvěst?
anebo povel to: Vstaňte, je čas!?
V Krumlově pod hradem nedala spát
hodin mi dunivých tajemná moc,
ale když usnul jsem, snil jsem a rád
o růžích, o růžích po celou noc.