Je noc, a měsíc pohádkově svítí
nad spící Prahou, veliký a bílý,
a všude klid, jak když tu není žití,
jen řeka hučí, na sever jak pílí.
A modrá mlha nad řekou se chvěje,
vše v průsvitavý její závoj splývá,
že oko, které zírá do vln reje,
jak modrým sklem když v krajinu se dívá.
Pruh bílý, dlouhý padá do vln víru,
že leskne se to, jako v žule slída,
a mihá se to, jak když na klavíru
se černá klapka s bílou rychle střídá.
Pár hvězd jen svítí. Věží vidět není,
jen rázy hodin nad městem se chvějí.
Tma skrývá hrad. Však Petřín ton svůj mění,
z par zdá se růsti stále mohutněji.
Teď ostřeji lamp zaplanula světla,
to zadul vítr a hned zase tichne,
jak ten, jejž bolesť přes den celý hnětla,
i ze spaní si ještě zticha vzdychne.