Noc spustila svůj černý vlas
a znavenou zem vzala v klín,
už každý spí, kdo bděl, v ten čas,
a kdo v své duši nemá stín.
Přes dál a šíř teď leží klid,
jen kdesi ve tmách hučí splav,
a chvějící se luny svit
do tmících se pad’ stromů hlav.
A s neskosených luk a niv
a z táhlých lesů, sadů, cest
jde vůně květin, jara div,
to od země až k tichu hvězd.
Je jeden proud to, jeden vzdych,
vesmírem celým vane v snech,
a snad, jak sladký je a tich,
jen těch, kdo spí, to klidný dech.
Tak pokojný a tichý tak
a lehký jako modrý dým,
že rozkoš zavřít mdlobou zrak
a v čistý éther splynout s ním...