Nad městem, nad vsí, horami, plání,
čelenku hvězdnou na svojí skráni,
noc se již sklání.
V modro se jako v dáli les halí,
vlnou se velkou přes zemi valí,
přes ples i žaly.
Všecko, co trpí, všecko, co stůně,
vlna ta míru, ticha a vůně
skrývá v svém lůně.
Podobná kouli na lampě mojí,
veliká luna na nebi stojí
mezi hvězd roji.
Snad ji duch světa rozžehl nyní,
aby v té tiché vesmíru síni
bdít mohl při ní.
A tam v té výši jako mně dole
skráň snad mu padá při světlém stole
do dlaně holé.
A co mně rostou sloky a věty,
buduje zticha, žehnán i kletý,
budoucí světy.
Budoucí světy, budoucí země,
ó, kéž mír věčný schýlí se jemně
k nim jako ke mně!