Níž lehla teplá noc, já chodil po nábřeží,
čas chvátal nad městem, zněl úder zvonů z věží,
a fontán neumlk’ jak píseň nekonečná;
nad zámkem táhla se jak stuha dráha mléčná.
Ze stínů divadlo se k nebi pozvedalo,
jak stále rostlo by, se zraku mému zdálo,
v té světla zátopě, svou velikostí děsíc,
nad ním stál v úplňku modravý, velký měsíc.
Pak padal, ukryl se za Musou při zábradlí,
jíž v ruce varyto, zkad něha zvučí, kladli,
že chvíli zdálo se, jak ve oblaka tmavá
by světlo lila kol ta božská její hlava...