Ano pane, neřek byste,
tam ten muž – teď před námi;
o recích když chcete zpívat,
zde je rek, ač neznámý.
Nevyhrál sic žádné bitvy,
nedostal též žádný řád,
měl jen dítě, jedno dítě,
ale to měl k smrti rád.
A teď slyšte: od plamene
jak se stanou neštěstí,
leží dítě popálené
ve stonu a bolesti.
„Novou kůži třeba přišít,“
praví lékař, „má-li žít!“
Lidskou kůži kde však vzíti,
můj ty Bože, kde ji vzít?
A on slyšel děcka stony
a on viděl matky žal,
ano, pane, neřek byste,
on tu kůži z těla dal.
Ale dal ji v oběť marně,
dítě zhaslo druhý den,
a on se teď vláčí světem
vychřadlý a nemocen.
Šel jsem za ním, v tvář mu pohléd,
byl tak smutný a tak bled,
jak by se v to líce slilo
celé moře lidských běd.
Ale jak se vzdaloval mi
přes pustý a prázdný most,
zdálo se mi, že až k hvězdám
postavou se zdvih a rost.