Když vichr křídlo zved’,
tu lkala štěpu snět:
„Ó, šetř mne, šetř, ty zimní větře,
a nelam, zmírni let!“
A vichr letěl dál,
té sněti život přál,
a přišlo Jaro usměvavé –
ó, kdo by teď se bál?
Vše ruch a vír a rej,
a lkala snět: „Ó, přej
mi, Jaro, květu, pokryj celou
mě jím co nejhustěj!“
Jak přála si, tak již,
pro květ ji sotva zříš,
a větev pod tou sladkou tíží
se ukláněla níž...
Jde Jeseň, zemi vhod,
přes les a sad a plot,
a všude, kde dřív květ se bělal,
tam těžký věsí plod.
A ani vichrů let
ni máje teplý hled
pak nevzbudil na starém štěpu
tu rozlomenou snět.