Rád nemám žluté kanáry,
již v kleci žít si zvykají,
jimž při vodě a semenci
se zdá snad slunném o kraji.
Jim na konec i milá je
ta klícka jejich nevelká,
a pro ty, kteří vězní je,
zpěv řine se jim z hrdélka.
A pustí-li je přeci ven,
žít neznají a raději
se k vodě své a semenci
do těsné klícky vracejí.
Radš drozdy mám a slavíky
a skřivany a pěnkavy,
ti uvězněni, tlukou v klec,
až hlavičky si zkrvaví.
A zapějí-li v poutu přec,
tu zní to jako kvil a pláč,
a prosí, lkají: Pusťte nás!
A nepustí-li, pojdou radš!