Žní to víří po všem poli,
zlaté snopy do stodoly
hospodáři svážejí;
ruče, jak když bouře hrozí,
pod pavezou plné vozy
ke vsi jedou alejí.
Jak se večer vracím domů
alejí tou, stínem stromů,
upoutává cos mi hled:
s větví lípy nad souvratí
visící se klas, hle, klátí,
jak jím kývá vánku let.
Když tu kolem vozy jely,
haluze jej zadržely,
zachytly, a vůz jel dál;
všecky klasy beze změny
do stodoly dovezeny,
a on se tam nedostal.
Nebyl zralý? Nebyl zlatý?
Nebyl plný, přebohatý?
Neživil ho stejný lán?
Horší byl než jiné klasy?
Byl snad rzivý? Sotva asi.
A přec zbyl tu nevšímán.
Se zemí co soumrak splývá,
smutně tak se s větve kývá,
semo tamo, sem a tam.
Bolí tě to, milý brachu,
zříš už, jak jsi šlapán v prachu? –
oh, to znám – oh, to já znám
A přec stesk tvůj, klase milý,
hloupý je a pošetilý,
dětinský je – ano tak.
Když se někam nedostanem,
tím, co jsme, být nepřestanem,
nejsme proto smeť a brak.
Nezajdeš přec bez užitku,
dítě ze vsi v klásků kytku
přidá si tě zpívajíc,
až tě shodí vítr letě,
zpěvný pták snad vyzobe tě –
co chceš víc – oh, co chceš víc?