Nech mne dřímat, slunce zlaté,
nech mne spát,
zklamal jsem se tolikráte,
tolikrát.
Uvěřil jsem ve tvé vzněty,
v svět se zdvih’,
a již padal na mé květy
led a sníh.
Jiné buď, zvi v ruch a žití:
„Pojďte pít!“
Oč je líp jen o všem sníti,
o všem snít!
Vesníti se ve svět jiný,
plný krás,
který nezná chladné stíny,
ani mráz.
Kde vše věčné, velké, ryzí,
prosté pout –
ani Smrt tu nemůž přízi
přetrhnout.
Ale jak’s to sníval dříve,
sníš to dál,
v stínu thuje zádumčivé,
vladař, král.
Kolem ticho, ticho svaté,
jež měls rád –
nech mne dřímat, slunce zlaté,
nech mne spát!