Pod travou zde, akátu haluzemi
už dvanáct roků spíš, můj otče, v zemi,
a pravdou nezdá za dnešních se chvil,
žes vskutku žil.
Žes miloval a měřil v dobrý cíl,
se prací bránil do posledních chvil
a doufal, zoufal a pak zrazen všemi
žes trpěl němý.
Ne, žil jsi přec! Zde nad tvým rovem
tvou duši cítím v ruchu novém –
spi v klínu země!
Spi, otče, spi, tvůj sen buď tichý,
kus tvého vzdoru, kus tvé pýchy
tu zbylo ve mně!