Na starém kostele uprostřed hřbitova
písmem, jež ztrácí se, napsáno doslova
u hodin slunečních míhavé rafije:
Každá tě poraní – poslední zabije!
Na starý hřbitov ten za jarní neděle
vešel jsem potichu, den se smál vesele,
v zeleni zářily rozkvetlé kaliny,
a v tom pad’ pohled můj v sluneční hodiny.
Přečet’ jsem nápis ten – jakby se zatmělo
kolem kol – studený vál mi dech na čelo;
se hlavou schýlenou kráčel jsem v truchlých snech,
kvítí jsem neviděl zářící na hrobech.
Povězte, spáči vy, tichém v tom zákoutí,
čemu tu žehnati, čemu tu klnouti?
A slyš, teď přes hroby větrem to šumně zní:
Každou z nich proklínej – žehnej té poslední!