Den dlouhý prošel – zase po naději.
Zas žádný, žádný, kdo by dal mu ruku,
jej z bídy zvedl, ztišil jeho muku,
zas marně čekal, prosil u veřejí.
V té jizbě, z které vyhnati ho chtějí,
kles’ těžkou hlavou na stůl plný suků,
noc táhla zvolna, klidně, beze zvuku,
on cítil v duši celou hrůzu její.
A myslil, jak ho život bídný tepe
a jak těm mrtvým dole v zemi lépe,
že všemu konec učinil by raděj’.
V tom na podlahu padlo jitra zlato...
On vstal. Teď jistě umře, vykoná to,
co myslil? Ne, má v srdci novou naděj’.