Jak hvězdička by ve mraku se leskla,
tak v mrtvém městě, sarkofagů podál,
blýsk v černé hlíně malý střípek ze skla,
a průvodce můj zdvih jej a mně podal.
To nádobky as, která rozbila se,
byl skrovný fragment a tu s domy všemi
a lázněmi a chrámy v dávném čase
byl zassut a spal na tisíc let v zemi.
Teď na mém stolku leží, knih je druhem
a živými, hle, barvami jak hraje!
Jak lazurit, kus duhy v stavu tuhém,
kus motýlího křídla z trópů kraje.
Jak zrcadlo je kouzelné, jež mámí,
neb zrak jak upnu do té malé plochy,
zřím dávné město, domy, forum, chrámy
a Kapitol a divadlo a sochy.
Nosítka matron, togy rozmanité,
lodníky, kupce, hetéry a davy
a hlavně nad vším nebe modře syté
a za vším moře obraz zelenavý.