Kdo modlitby ty psal, již dávno jistě zaspal lidský žal; a dávno zaspal stesk, kdo začernalých desk
těch tvrdou kůži do svých rukou bral. Co v síni mé je knih! V nich sever mhlivý sní a plane jih, a jako čaroděj
zvěst dávnou, zašlý děj, kdy jenom chci, já vyvolám si z nich. Jen obrátím v nich list, již jarních větrů sladký slyším svist,
a ptačí písně hlas mě něhou spíjí zas, nechť venku sníh do prázdných padá hnizd. Jen přečtu stránek pár,
již vzpomínek mha houstne v pevný tvar, a mrtvá drahá líc mi zase kývá vstříc jak nad kotlíkem z čarodějných par.
Ó, sem, ty kniho, sem! Chci modlitby tvé šeptat chvějným rtem! Snad po dnech ztrát i vin i ty vykouzlíš stín
mi jeden mrtvý, srdce spiješ snem. Ach, běda, šepce ret, však v hrudi mojí dále studí led, a víry doufání
se ke mně nesklání, spí v rumech kdes a nevrací se zpět. Zde kouzla končí moc, ten sladký zjev mou nechce zjasnit noc;
mrak pochyb na čele, zvu marně anděle, by s výšin oblačných mi létli na pomoc. A v skráni ostrý hřeb
a pobouřené krve prudký tep, má hlava klesá níž na vtlačený ten kříž, na začernalé desky těch starých modliteb...
Cookies on Poetry Cove