Jím probírám se, v dumě skláním čelo.
Ó, co tu srdcí vzlétlo v modro světů,
tak plných lásky, bolu, snů a vzletu,
a každé křídlem hvězd se dotknout chtělo!
A kde jsou všichni? Dumat neveselo.
Dva, tři z nich zářnou dostihnuli metu,
a hejno druhých po kratičkém letu
kams za oponu tmy a noci sjelo.
Ten křídla rozbil o chudoby mříže,
ten shas’, ten zemdlel u krbu a špíže,
a jiný našel jiný cíl a cestu.
A mně je tak, co čísti dál to svádí,
jak k rozpadlému šel bych snů a mládí
a pískem pouště zavátému městu.