Jak ve dne celá světlem zatopena
je naše síň, jak měsíc do ní září;
pod hlavou ruce, hlavu na polštáři,
tu vedle mne má mladá dříme žena.
Ó, jaký cit to, pro nějž není jména!
V něm láska, štěstí s úzkostí se sváří.
Tak sladce dýše, pokoj na své tváři,
a nemyslí, jak krutá žití cena.
Ať krutá je! Zde u té drahé hlavy
slib skládám v duchu, strádat do únavy,
vše dát, vše nést, i trn, jenž na krev píchá,
by celý život byl jí jako nyní,
kdy bledý měsíc rozlévá se síní,
a ona sní tak pokojně, tak zticha.