V řeku se díváme spolu,
na proud a na vlny dolů,
při jejich ruchu a zvuku
mlčky si tiskneme ruku.
Pod námi v krajiny jiné
hluboká řeka se vine,
daleko, v dáli a dáli
let je to jeden a stálý.
Co padne ve vlny třpytné,
v náručí svoje proud chytne,
daleko unáší hbitě
jak srdce láska, mé dítě.
Nese to v divokém běhu
k trávnému, květnému břehu,
nese to k skalám, kde v příští
okamžik všecko se tříští.
A nás kam nese to v touze?
K žití či ke zmaru pouze?
Ale, ať co chce, dá doba –
vždyť nás to unáší oba!