Zde na hřbitově tichém v Pêre Lachaise
u tvého hrobu dojat stojím, němý;
jak přál si's, vrba sklání větve k zemi
nad rovem tvým, kam ke snům stulil se's.
Je večer, soumrak, kol ni kroků hles,
jen větřík táhne vrby haluzemi
a za lístkem list padá... v duši je mi,
jak by to verš tvůj za veršem se nes.
Spíš, pěvče lásky? Zaspal jsi již tady
svá zklamání a touhy své a zrady,
co hrobní tmy tě obklopují slepé?
Či v šumu vrby, jak jen zašelestí,
dál o své lásce šeptáš, o bolesti
a srdce tvé tu dole dosud tepe?