Jako když na luhu šírém a zkvetlém, slední když večera svity se lámou, jeden květ, zalit červánků světlem, náhle mi zavoní vůní tak známou:
Z cizí mi písně, která se sluní v paprscích přejných, miláček země, myšlenky obraz barvou i vůní, tvarem i pelem hlásil se ke mně.
Hlásil se ke mně, k rodnému otci – znám tě, ó, znám tě, květe mé duše, z vlastního nitra za tiché noci jsem si tě trhal v opojné tuše.
Jaké tě větry neslyšné asi zavály kradmo v píseň tu cizí, zářně kde planeš v pýše své krásy, co tvůj vděk u mne již ztrácí se, mizí?
Můj jsi, ó, můj jsi a nejsi můj zase, zloba však nešlehá z očí mi prudce, spíše jak, líce v radostném jase, v pohnutí své bych měl sepjati ruce.
Přes marné spory, přes boje denní tajemný, stálý duchů styk tuším, přejemná vlákna příbuzných snění, neznámé mosty od duše k duším.
Od duše k duši, od čela k čelu nese se oblak bílý a vonný, část tvojí duše a krve a pelu v záhybech dřímá mlžné té clony.
Nevíš, kde padne, se snese a chytí jako ta krůpěj chladivé rosy, cítíš jen zárod nového žití, v kalich jak přijme z budoucích kdosi.
Na nové barvy, vůně a tvary s pelem pel smísen, s dechem dech splývá, zavoní prudce znovu cit starý, jemný nach šípků se v růží krev slívá.
Bělozář, bílý plamínek skály, všecku běl lilijím budoucím střádá, orchidej nová by vzplanula v dáli, kukačka lučin se rozchvěje ráda.
A my v těch nádherných stvolech a květech, které máj duší zas vydá a vysní, jeden jich atom, po tisíci letech budem žít, chvět se a zpívat, má písni!
Cítím již vůní jich omamnou něhu, plamenných barev jich svítí mi pýcha, vlastní má nesmrtnost bez konce, břehů, z cizí té písně mi do tváří dýchá!
Cookies on Poetry Cove