Kraj pod námi se zdál být květnou básní.
My sedli nad ním v hovoru a smíchu,
kruh přátel malý, lesní stromy v tichu
co kývaly své tmavé chvoje třásní.
Ó, jak jsme byli veselí a šťastni!
Jak nebylo by bolu, křivd ni hříchu,
jak neskrápla by štěstí do kalichu
ni krůpěj žluči v životy nám vlastní.
Z nás mnohý as teď hlavu v smutku věsí:
to veselost tam nechali jsme jistě,
a ona těká doposud tam kdesi.
Snad někdo kol jde, plný stesku zlého,
a veselo mu náhle na tom místě,
ač neví ani, proč, a neví z čeho.