Naposled slunce líbá
žhoucími pocely
náhrobek velkolepý
Caecilie Metelly.
Krok tiše jde, a ret ti
sám sebou oněmí:
jsou hroby vedle cesty,
jsou hroby pod zemí.
A nechť vzduch letně teplý,
v zádech to zazebe,
že zachvíš se, jak sáhla
by Smrt to na tebe.
Vše ti ji připomíná,
zři kol či do výše:
ty kaple, kříže, hrobky,
ty smutné cypřiše.
A ona je tak blízko,
stůj Bůh nám k ochraně!
tam dřímá v suchých travách
rozlehlé .
Hle tam, kde aquaeduktu
oblouky staré ční,
jako by řada slonů
šla bílých po pláni.
Se soumrakem se zbudí
a k Via Appia
se připlíží a k městu...
Ó, ave Maria!