Na Tranovckým zámku
náše vojsko leží,
v sencích se tám smije,
vrata zámku střeží,
po chodbach pobíhá,
ve dvoře se tísní,
šecko se rozlíhá
íčko naší písní.
Pane Lomikare,
dybys moh se z prachu
vrátit v tuto místo,
jak bys zblíd tu v strachu.
Nebo zrud bys ztekem,
potrestat ho bažil,
hdo tě vsadit vojsko
sem se vopovážil!
Proč pa bys šak stával?
Té huž zámek jiný,
než hde hudloval si
chodskyjch matek syny;
vostálo jen místo,
staryj satanáši,
hale duch tvuj na ňom
přece eště straší.
Můžeš-li pa zpomít,
jak si, Pámbů s námi,
posílával vojsko
na ty selcký chámy?
Prachdědkům je vsadil’s
pro ty perkameny,
tůlik si jim trápil
divčata i ženy.
Vidíš, Lomikare,
jak se vám to zmáchlo,
huž tu vaši slávu
notně vody spláchlo!
My tě dali vojsko,
jako ty nám prve,
dyjť hdo poručil mu,
teký selcký krve.