Břeh písčitý je, slunce žár v něj pere,
pár vrb tu spí. Proud šumí jako s jezu;
u lávky prám je, spjatý na řetězu,
za břehem olše, duby, habry steré.
Zde přes den skřípot, hlahol v sluch se dere,
vůz rachotí tu plný po pavezu,
a řehce kůň. Pak ticho. Vůni bezu
je cítit, vše jak dýchá v noci šeré.
Srp luny blýsk’, sta hvězd se v temnu rojí.
Chlad noci vane, řeka hlasněj’ hučí,
teď slavík, slyš, vpad’ elegií svojí!
To blaho! – myslíš – Se vším ve souzvuku,
po práci padnout noci do náručí
při záři hvězd a při slavičím tluku!