Jak hradby zubaté na nebi rýsují se
hor mezních vrcholy, tu lesnaté, tam lysé,
a pod nimi je klid, noc líbezná a tichá;
v plášť její zahalen spí vonný luh i lícha,
ves na hor úbočí i město blíže řeky,
a všude, všude mír tak čarovný a měkký.
Jak sladké pohádky když šumí stromů listí,
jak když tu není křivd ni zloby, nenávisti,
ni boje, ve kterém, kdo slabší, vždycky padá,
ni pout a otroků, ni bolest ani zrada,
leč láska bratrská jak vše když vespol pojí.
Hle, vskutku zemský ráj! prošlehlo duší mojí.
Však vítr studený v tom ovál moje čelo,
a v stromech bolestně to jaksi zaúpělo,
jak země ve spaní, tak pokojná a ztichlá,
by byla vzpomínkou či předtuchou zlou vzdychla,
neb jak by děsivý sen letěl její hlavou.
A nyní nad hradbou hor rozlehlou a tmavou
to svitlo, zablýsklo bez rachotu a hřmění
a zhaslo, svitlo zas míhavém ve plameni.
Ó, kdybych věřiti moh’ v bázni svojí teskné,
že meč to plamenný jen zablýskl a leskne
se v ruce anděla, u ráje toho brány
jenž střeží bez hnutí ty roviny a lány!